Mám strach, že se nakazím... tou povýšeností, která je na naší škole nošena stejně hojně jako ponožky. Jde prostě o to, že nám prakticky tlučou do hlavy, že jsme lepší, že jsem z lepší sociální vrsty, než lidé na učňácích. Samozřejmě, někteří lidé ponožky nenosí. Chci tím jen říct, že nás učí, abychom nepodléhali předsudkům, ale to že sami učitelé si povýšeně myslí, že lidé na učňáku jsou prakticky bez intelektu, se nejspíš do předsudků nevztahuje.
Dneska jsem to už nevydržela. Jeden kluk (ano, Leny ty víš který) rozebíral z jaké školy jsme všichni přišli. Ta škola je špatná, ta je ještě horší, ta je nic moc... Tak jsem mu prostě řekla co si myslím. Cítila jsem jak rudnu. Všichni ti bezkonfliktní lidé stáli okolo a zírali na mě, jakobych spadla z větve. A když jsem chtěla, aby mi kamarádka pomohla, ano přesně ta co stála vedle mě, řekla, že nic neslyšela. Panebože...
Tu školu mám ráda, ale prostě mám strach, že až z tama výjdu, budu stejná. A to nechci.

Ve škole nic moc, příští týden píšu hrozně moc písemek, na kterých mi záleží.

Dneska jsem psala klokana...

Na astronomické soutěži jsem byla dvanáctá.

Trenér mi řekl, že semnou počítá na letní závody.

Cvičila jsem dneska v tělocviku aerobic a protože máme vážně bezva učitelku, bylo to bezva.

Půjčila jsem si knížku v angličtině – držte mi palce. I potom, malinkém zaškobrtnutí, které buď už nastalo, nebo nastene a lentilkárně, je angličtina mým asi nejoblíbenějším předmětem. I přesto, že jsem si zvolila biologii jako seminář.

 Mám pocit, že vše jde šejdrem, je plno věcí, které bych chtěla říct. Ale mám strach, že to nebude pochopeno, tak jak chci.